Popis - Památka Klášter Plasy

Klášter byl založen v r. 1144 tehdejším panovníkem knížetem Vladislavem II. (1140-1172). (Účastnil se tažení římského císaře Fridricha Barbarossy v r. 1158 proti Milánu. Za tuto službu mu byl udělen královský titul Vladislav I.).
 
Založení kláštera bylo součástí kolonizačních snah vládnoucího rodu Přemyslovců v této oblasti Čech. (Kolonizační snahy v této oblasti nebyly první, je zde doloženo osídlení již z doby železné, později knížecí dvůr). Vzhledem ke svým kvalitám byl pro tento úkol vybrán tehdy poměrně mladý cisterciácký řád. Řád cisterciáků byl založen r. 1098, kdy část mnichů (- mnich-monachus-ten, kdo žije sám, jsou to lidé, kteří se samostatně věnují rozjímání-- z benediktinského opatství - benediktini řád založený Benediktem z Nursie -480-547 n.l.-- ) opustila komunitu a pod vedením opata Roberta založili nový řád. Otcem kolektivního mnišství - cenobitství-byl Pachonius, který žil v letech 251-356 n.l.
 
Významnou osobou řádu byl Bernard z Clairvaux, který za své vlády upevnil vnitřní řád cisterciáků. Každý klášter se vyznačoval svými pravidly - regula-řehole. Zakladatelé toužili po návratu k mnišským ideálům, byli proti okázalosti a přepychu, ctili střídmost a úctu Panně Marii. Oslavovali Boha společnou modlitbou několikrát denně. Celý řád se stal úspěšný díky vyváženosti programu a činností, kde se v denním programu střídaly modlitba, práce a studium. Nový řád zakládal kláštery na odlehlých , ba přímo izolovaných místech (klid, soustředění na Boha), v údolích, kde byla blízkost vodního toku. Cisterciáci byli mistry ve využívání vody. Voda se stala základním živlem cisterciáků od úrovně mystické, až po ekonomickou. Veškeré kláštery byly propojeny pevnou vazbou na mateřský klášter v Citeaux-Z počátku se lokalita nazývala claustrum novum, později se pro opatství ujalo latinské jméno Cistercium, francouzská forma názvu zní Citeaux. Podle jedné verze získal klášter své pojmenování po milníku staré římské cesty (Cis tercium lapidem miliarem), podle jiné se v jeho názvu odráží močálovitý terén, v němž mniši své opatství založili, místo se stojatou vodou tvořící nádrže cisterny, používali stejné liturgické knihy, jednotnou architekturu, stejné modlitby, stejná pravidla života v klášteře, stejný oděv - hábit z nebarveného sukna + černý škapulíř - proto šedí či bílí mniši, všechny kaple byly zasvěceny Panně Marii. Život v klášteře nebyl snadný, cisterciáci vycházeli z loga sv. Benedikta „ORA ET LABORA“, a to znamená „MODLI SE A PRACUJ“.
 
Denní program konventu začínal v 01:45 hod. budíčkem, následovalo „noční bdění“ do východu slunce, dále se v průběhu dne střídaly modlitby, nauka a fyzické práce. Ve 20:00 hod. nastal čas na spánek. I v jídle byli mniši střídmí. V létě jedli dvakrát denně, v zimě pouze jednou. Maso s výjimkou ryb bylo zakázáno, pili víno a vodu, časem v zaalpských zemí přibylo tradiční pivo. Při každém jídle jeden z mnichů předčítal stolovníkům pasáže z náboženských knih. Vzájemná komunikace byla omezena na minimum. Neměli soukromý majetek, ani soukromý čas. Každodenní fyzická práce všech členů se z počátku stala základem ekonomického modelu cisterciáků,který však dlouho nevydržel (angažování konvršů, budování grangií viz. dále).
 
Vzkvétající zemědělský kraj byl ideálem, kterého se cisterciáci snažili dosáhnout všude, kde vznikaly jejich kláštery - oni takto přetvářeli krajinu „k obrazu Božímu“. V čele kláštera stál OPAT (abbas), jenž byl odpovědný za dodržování všech pravidel řádu. Byl volen svobodnou volbou mnichů většinou z jejich středu (nebylo pravidlem) a vystupoval též jako hlava kláštera navenek. Byl volen doživotně. PŘEVOR (prior) byl zástupcem opata téměř ve všech záležitostech, řídil všechny modlitby (další funkce prelátů - cellarius-celář, camerarius-komorník, bursarius-pokladník, novicmistr, konfessor-zpovědi, kantor-chrámový zpěv, portarius-fortnýř-přístup do kláštera kontroloval, vestarius-staral se o šaty všech osob).
 
Každý, kdo chtěl vstoupit do kláštera, musel projít NOVICIÁTEM - zkušebním obdobím, než mohl složit sliby a stát se mnichem. Vedle mnichů žili v cisterciáckých klášterech tzv. KONVRŠI - laičtí bratři, na kterých ležela hlavní tíha ekonomické prosperity. Byli jako mniši členy řádu, měli však odlišné postavení. Hlavní povinností nebyla modlitba, ale práce na polích či dílnách. Měli oddělené cely a jídelnu (refektář).
 
Do českých zemí přišli cisterciáci v pol. 12. století a stali se ve středověku obrovskou ekonomickou silou, která často hrála nemalou roli při rozhodování a obsazení panovnického trůnu. Cisterciáci byli ve středověku, ale i v době baroka v Čechách nositeli vzdělanosti a především je třeba zdůraznit jejich velký přínos pro architekturu - gotika, baroko. S postupující dobou se měnil i náhled na pohodlnější žití v konventu. Barokní stavby nových konventů se přizpůsobily novému trendu, jenž požadoval zvýšené nároky na pohodlí - cely mnichů se zvětšovaly, všechny byly vytápěny, rušily se společné dormitáře (ložnice) Změny se projevily i ve výzdobách, nastoupila opět doba okázalosti. Zářivým příkladem byl místní konvent.
 
V současné době se řád dělí na 13 kongregací s 80 mužskými kláštery a přibližně 1300 mnichy (existují i ženské kláštery- u nás „Porta Coeli“ - Předklášteří u Tišnova.
Generální opat sídlí nyní v Římě (od r. 1891). V České republice je opatství v Oseku a Vyšším Brodě...).
 
První opat Konrád přivedl do nově založeného kláštera skupinu mnichů z mateřského Langheimu (horno francký), kteří v těchto místech zbudovali provizorní dřevěná obydlí (stavby - provizoria). Doložená kamenná stavba byla však dokončena a vysvěcena až v roce 1204 a jedná se o románskou klášterní baziliku, která se dochovala po barokních úpravách až do dnešní doby v původní dispozici (parametrech, tj. půdorys a obvodové zdi).
 
Díky důvtipnému hospodaření (systém hospodářských dvorů - grangií, každý se svou specializací - obilí, dobytek, zelenina...) nabýval klášter na síle a stal se jedním z nejmocnějších a nejbohatších klášterů v českém království ve středověku. Například opat Jan (bylo zde v letech 1144 až 1785 celkem 53 opatů) se v roce 1310 podílel na přípravách příchodu rodu Lucemburků na uvolněný český trůn (Jan Lucemburský českým králem od 1310 do 1346 ).
 
O významu svědčí filiace (založení) 5 klášterů mužských + 3 ženské ústavy (nejvíce ze všech). Oslabováním vlády tohoto rodu (rozkol mezi Zikmundem a Václavem) a s postupující radikalizací společnosti propukaly nepokoje, které přešly v tzv. husitské války na jejichž počátku byl klášter vypálen (1421 Janem Žižkou). Období mezi roky 1421-1621 se stalo pro klášter dobou úpadku a strádání. Šlechta si přerozdělila většinu klášterních statků, které byly postupně vráceny až po bitvě na Bílé hoře v roce 1621, kdy klášter stál v době „třicetileté války“ pevně na straně císaře Ferdinanda II. a katolické ligy (Maxmilián Bavorský) v boji proti protestantům (Fridrich Falcký).
Tehdejší opat Jiří Wasmutius (čti Vašmucius) vedl osobně dělostřeleckou obranu Plzně proti stavovským vojákům generála Mansfelda. Poté došlo k postupné revitalizaci kláštera a během tzv. třicetileté války (1618-1648) nepostihla klášter již žádná větší pohroma.
Zlepšením majetkových poměrů komunity po období válek se projevilo vlnou nové stavební činnosti kláštera. V barokním slohu byla vybudována nová sýpka (1686), prelatura - reprezentační sídlo opata (1699), konvent (1739, do užívání předána v listopadu 1736) a byl barokně přestavěn klášterní kostel (1666) (baroko - nový kulturní směr, který vznikl v Itálii, navazoval na renesanci. Ovlivnil žití celé tehdejší společnosti ve velké části Evropy. Svoji dynamikou zasáhl architekturu, hudbu, výtvarné umění, divadlo, literaturu, ...).
Na úpravách se podíleli tehdejší významní stavitelé a umělci. Carlo Lurago, Jan Baptista Mathey, Jan Blažej Santini (1677 -1723), Petr Brandl, Matyáš Bernard Braun, Karel Škréta, Jan Kryštof Liška (popis areálu). V té době byl opat Trojer (1681 - 1699) zván k mezinárodním jednáním jako poradce tehdejšího císaře Leopolda I. Jeho pokračovatel, opat Evžen Tyttl, již nebyl tak úspěšný u císařského dvora, soustředil však veškerou svou energii na zvelebování klášterního panství.
 
S nástupem Marie Terezie na trůn roku 1740, neuznáním tzv. „pragmatické sankce“ (měla za úkol zaručit Habsburkům trůn i po ženské linii pro Marii Terezii) se habsburská říše včetně českého království dostala do válečného kolotoče, došlo k hospodářské stagnaci království, byly zvyšovány kontribuční dávky pro vedení nákladných válek. Tyto dávky se kromě obyčejných lidí nevyhnuly ani klášterům. Bylo upuštěno od stavby nové klášterní katedrály a vlivem změny politické situace v království - nástupem Josefa II. v r. 1780 na trůn, došlo nařízením císaře z r. 1785 spolu s dalšími, ke zrušení kláštera. Celý obrovský majetek připadl správě Náboženského fondu (forma vlastnictví podobná státnímu statku). V době napoleonských válek (počátek 19. st.) zde byl umístěn lazaret, v roce 1826 koupil celé panství tehdejší státní ministr a kancléř rakouského císařství Klement Lothar Václav Pomuk Metternich - Winneburg.
 
Rod Metternichů pochází z Rýnska. První zmínka je z roku 1297, spolehlivý rodokmen začíná roku 1350. Rod měl právo na oslování „jasnosti“. Od 19. stol.se Metternichové stali knížaty.
V Čechách se rod usídlil v roce 1623, kdy zakoupil panství Kynžvart. Roku 1779 se narodil na panství v Koblenz v Ninech pozdější kancléř, pro Čechy postava se špatnou pověstí - Klement Lothar Václav Pomuk Metternich. Od mládí se pohyboval v diplomatických službách stejně jako jeho otec a sám se též na tuto dráhu vydal. Působil jako diplomat za napoleonských válek v Berlíně, Drážďanech a Paříži. Byl jedním z hlavních aktérů tzv. Vídeňského kongresu, který probíhal v r.1814-1815, a jenž ukončil Napoleonovou expanzi v Evropě. Od té doby se držel v čele rakouské politiky, až do revolucí r.1848, kdy musel načas uprchnout do Holandska.
V roce 1851 se vrátil a žil až do své smrti v roce 1859 střídavě ve Vídni a na Kynžvartu. V Plasích, které koupil jako panství v r.1826, nebyl kancléř tak častým hostem jako na Kynžvartu. Vybudoval zde svou hospodářskou základnu. K více jak 10 000 ha půdy mu zde patřil pivovar, mlýn, pila, lihovar, hospodářské dvory, lomy. V roce 1828 začal provoz hutě, která vyráběla tzv. plaskou litinu a její budova je dnes zařazena do seznamu technických památek.
Bývalou prelaturu nechal upravit jako své kancléřské sídlo, bylo počítáno i s početným doprovodem. Součástí areálu je rodinná hrobka Metternichů, která je samostatným prohlídkovým okruhem. Dědicem statků byl kancléřův syn Richard, jenž působil jako vyslanec v Paříži. Za jeho panování byly Plasy díky jeho manželce, Pavlíně Šándorové, významným kulturním centrem. Metternichům patřilo panství Plasy až do r. 1945, kdy bylo zkonfiskováno a rozparcelováno na základě Benešových dekretů, jelikož poslední vlastník - Paul Metternich, byl občanem německé národnosti.
 
V době „bezvládí“ mezi lety 1945-46, než byla na bývalé panství zavedena tzv. Národní správa, bylo mnoho cenných umělecko - historických předmětů z majetku rodiny zničeno, znehodnoceno, rozprodáno a ukradeno. Současná správa objektu se snaží část rozdělených věcí získat zpět a připravit je pro návštěvníky.
 
Dopad panování rodiny Metternichů v Plasích, lze zhodnotit ze dvou pohledů. (Pro budovy bývalého kláštera nebylo panování Metternichů přínosem.) Jejich stavební činnost negativně zasáhla do architektury konventu a bývalé prelatury. Výstavbou nových příček degradovaly významné budovy na sklady, sýpky, služební byty. Zničil barokní zahrady a vybudováním svojí silnice kolem konventu, započal devastaci unikátního vodního systému (narušení terénu s vlhkostí). Byly započaty úpravy areálu v duchu empírovém - rodinná hrobka, parky, služební domy.
 
Z hlediska Plas, jako městečka, byly Metternichové přínosem. Poskytli obyvatelům na tehdejší dobu velké množství pracovních příležitostí ve svých závodech. V částech konventu umožnili řídit školu, jejich přítomnost jako významného rodu s kontakty ve Vídni oživila Plasy společensky. Mezi válkami se aktivně zapojovali do společenského života v Plasích a okolí (Richard byl čestným starostou). V roce 1894 konvent vyhořel (II. patro), byl však velmi rychle opraven díky dobré požární pojistce.