Pověst

Lidová pověst

Střevíčky z těsta

Bydle kdysi v strakonickém zámku pan vrchní, který měl velmi pyšnou a marnivou ženu. Nosila se jako šlechtična, střídala denně obuv i šat, dbajíc toho, aby se od ostatních paní lišila a nad ně vynikala.
Dala si udělat střevíce ze safiánu, avšak když si ostatní paní rovněž takové pořídily, tu v rozmařilosti objednala si střevíčky od pekaře. Pekař upekl jí střevíčky z pšeničného těsta, z jakého se pekou hostie, takž byly bílé jako padlý sníh.
Pyšně vešla paní vrchní do kostela, usedla do rodinné stolice, která stála na čestném místě, právě pod kazatelnou. O pozdvihování, když padali lidé na kolena, zůstala pyšná paní sedět a nepoklekla. Tu ozvala se v kostele rána, dlažba se rozestoupila a paní vrchní propadla se do země.
Pojati děsem prchali lidé z kostela, nikdo se neodvážil spustit se do hluboké jámy, v níž zmizela paní, stižená trestem božím. I nezbylo nežli dát jámu v kostele zasypat.
Počali vozit do kostela kamení a zem a házeli je do jámy. Pracovali dělníci od rána do večera, pokračovali i příštího dne ve svém díle, avšak jáma zela tu nadále jak bezedná propast.

Jak jen prozkoumat tuto záhadu?
Velkopřevor, který uslyšel o neštěstí, nařídil, aby - děj se, co děj - spustili někoho do jámy a její tajemství tak vypátrali. Tu vzpomněli si na zločince, který byl právě vězněn v Rumpálu. Přivedli ho k jámě, slíbili mu, že mu bude dána milost, jestliže se spustí na dno a vyzví tam, co se stalo s paní, která do ní spadla, a proč nelze jámu zasypat.
Zločinci bylo jedno, skončí-li svůj život na popravišti anebo dole v jámě, a proto se do ní nechal spustit bez váhání.
Drahnou chvíli trvalo, nežli dosáhl dna. Když ho vytáhli rumpálem vzhůru, podal úředníkovi, který byl přítomen jeho odvážnému pokusu, svitek žlutého pergamenu a pravil:
„Tento list posílá paní vrchní velkopřevorovi. Nikdo jiný nesmí jej číst než on sám.“
„Což je nešťastnice dosud na živu?“ ptali se , žasnouce nad tou zprávou.
„Ano,“ přisvědčil zločinec. „Úpí v hloubce pod námi, je tam přikována k železnému sloupu, takže by se marně kdo pokoušel, aby ji osvobodil.“
Donesli dopis velkopřevorovi. Přečetl jej a ihned spálil, aby se nikdo nedověděl tajemství, které mu bylo vyjeveno. Pak poručil zasypat jámu, na jejímž dně pykala nešťastnice. Sotvaže přivezli několik koleček země, a vysypali je dolů, jáma se ihned naplnila.
Duch nešťastné paní však strašil v kostele nadále. Bylo jí prý přisouzeno, aby se trápila ve svém podzemním vězení tak dlouho, dokud nevyroste nad třetí zámeckou bránou jeřáb do té síly, aby se z něho mohla udělat kolébka. Teprve tehdy, až v ní bude kolébat matka nevinné děcko, dojde pyšná paní svého vysvobození.
Stalo se, že opravdu vyrostl jeřáb nad třetí hradní bránou. Rostl, zelenal se, avšak jednoho roku z nedostatku vláhy uschl - dříve nežli z něho mohla být vyrobena dětská kolébka. A tak pyšná paní, která chodila ve střevíčkách z těsta, úpí nadále v hloubce po kostelní dlažbou.